HISTORIE ZDRAVOTNICKÉ ZÁCHRANNÉ SLUŽBY V ČR
   Historie záchranných služeb u nás se začala psát už v období po revoluci roku 1848. Tento a další významné mezníky pomohly k rozvoji průmyslu a dopravy v rakousko-uherské monarchii. Prudký nárůst provozů s sebou přinášel velký počet úrazů, zejména v průmyslovém odvětví, kde se nedodržovaly zásady bezpečnosti práce. Neustále se zvyšující počet zraněných vedl k postupnému uvědomování si hodnoty lidského zdraví a života. Velké průmyslové havárie a požáry, hlavně na území velkých měst, daly podnět k zakládání dobrovolných záchranných spolků. Profesionální sbory začaly vznikat v polovině 19. století. Do té doby existovaly jako špatně organizované a dobrovolné skupiny. Například první placený hasičský sbor fungoval v Praze od roku 1853.
   Na vzniku organizovaných zdravotnických záchranářů má svůj podíl baron Päumann, někdejší pražský  policejní ředitel. Byl to právě on, kdo v roce 1857 inicioval založení Pražského dobrovolného sboru ochranného (Prager freiwilliges Rettungskorps). Sdružení mělo na počátku 36 dobrovolníků a pracovat začalo v únoru 1858.
   Zatěžkávací zkouškou záchranných sborů na celém území monarchie a Evropy byla prusko-rakouská válka (1866). Požár Národního divadla v Praze a další neštěstí, jako například zřícení novostavby poblíž magistrátu města Prahy v roce 1883 a zejména požár státní dráhy v Holešovicích roku 1891, se neobešly bez ztrát na lidských životech. Tyto katastrofy znamenaly zásadní změnu v názorech radních na zřizování záchranných sborů a jejich další rozvoj. Přelom století a motorizace také významně posunuly technické možnosti záchranářů. Nastala nová éra jejich rozvoje, kterou přerušila 1. světová válka (1914-1918).
   Po vyhlášení Československé republiky začaly magistrátní úřady zřizovat záchranné sbory jako samostatné organizace. Tak tomu bylo v Praze, ale i v jiných městech. Současně vznikal Československý červený kříž. Jeho náplň měla podobný charakter jako činnost Záchranného sboru hlavního města Prahy. Orientoval se však více na běžnou přepravu a spíše doplňoval práci zdravotnických záchranných sborů.
   Změna politického systému v roce 1948 předznamenala také změnu organizace v celém zdravotnictví poválečného Československa. Od začátku 50. let bylo zdravotnictví řízeno centrálně. Majetek nestátních organizací, včetně Československého červeného kříže, putoval do zdravotnických organizací pod státní správou. Sanitky Československého červeného kříže musely do Okresních ústavů národního zdraví (OÚNZ) nebo do začleněných zařízení nově vzniklých Krajských ústavů národního zdraví (KÚNZ).
   Kromě Prahy a Brna fungovaly zdravotnické záchranné služby v 50., 60. a 70. letech na okresní úrovni jako úrazové stanice s výjezdovými skupinami při OÚNZ. Pokrytí záchrannou službou neodpovídalo nárůstu počtu obyvatel a rozdíl mezi potřebami měst a financováním zdravotnictví, zejména v oblasti přednemocniční neodkladné péče, se neustále prohluboval. Nastal nedostatek sanitních vozů jak pro zdravotnickou záchrannou službu, tak pro dopravu nemocných. To všechno negativně ovlivňovalo kvalitu poskytované zdravotní péče.
   V 70. letech se vozy záchranných služeb dočkaly lepšího technického vybavení. V roce 1987 v Praze zahájila provoz první letecká záchranná služba.
   Novou změnu v organizaci zdravotnicví přinesly až politické změny v zemích východní Evropy v roce 1989 a pád železné opony. V jednotlivých městech začaly zdravotnické záchranné služby fungovat jako samostatné organizace. Od ledna 2003, kdy zanikly okresní úřady, které byly ve většině případů zřizovateli zdravotnických záchranných služeb, se připravovala transformace celého systému do koncepčně nových celků, tentokrát řízených krajskými úřady.
Zdravotnická záchranná služba Olomouckého kraje (ZZS OK) zahájila svou činnost 1. 7. 2004.